V poslední době jsem nebyla moc aktivní na blogu

Kde jsem byla? Upřímně o tichu, prioritách a životě mezi salonem a školou

Možná jste si všimli, že tady na blogu bylo v poslední době až podezřelé ticho. Možná jste si říkali, jestli mi nedošla slova, nebo jestli jsem na psaní úplně nezanevřela. Pravda je taková, že slov jsem měla v hlavě tisíce – jen se mi je nedařilo přenést na papír (nebo spíš do editoru).

Dneska jsem se rozhodla vyložit karty na stůl. Ne proto, abych se vymlouvala, ale abyste věděli, co se děje v zákulisí života jedné kreativní duše, která se snaží ukočírovat hned několik světů najednou.

Život na horské dráze: Od salonu po e-shopy

Můj pracovní život je momentálně jedna velká skládačka. Práce v salonu vyžaduje stoprocentní přítomnost „tady a teď“ a péči o vás, mé klientky. K tomu si připočtěte provoz několika e-shopů, kde se balíky samy nezabalí a objednávky neodbaví.

Moje kreativní tvorba, která pro mě byla vždycky ventilem, musela jít na druhou kolej. Je to frustrující? Ano. Ale někdy musíte nechat jedno polínko dohořet, abyste udrželi ten hlavní oheň v chodu.

Mateřství v přímém přenosu: 2 roky vs. 15 let

Tady začíná ta pravá jízda. Moje dny jsou rozdělené mezi dva naprosto odlišné póly:

• Péče o dvouleťáka: Máme doma malý větrník, který nezná tlačítko „pauza“. Mateřská dovolená je v mém podání všechno, jen ne dovolená. Je to nekonečný koloběh her, objevování a pozornosti, kterou si tenhle věk právem žádá.

• Příprava na střední školu: Na druhém konci stojí moje dcera. Čekají nás přijímačky, což je období plné stresu, testů a emocí. Snažím se jí být oporou v téhle první velké životní zkoušce.

Když život přitvrdí: Zdraví na prvním místě

Aby toho nebylo málo, do našeho rodinného rozvrhu zasáhly zdravotní problémy dcery. V takových chvílích jde veškerá „produktivita“ stranou. Priority se přeskládají během vteřiny a blog, e-shopy i kreativní projekty se najednou zdají být podružné. Jediné, na čem záleží, je to, aby bylo doma všechno v pořádku.

Co bude dál?

Moje hlava je stále plná myšlenek, nápadů a témat, o která se s vámi chci dělit. Jen jsem se musela naučit, že nemůžu být všude a pro všechny najednou. Děkuju vám všem, kteří jste tu zůstali, i když tu bylo ticho. Znamená to pro mě víc, než dokážu popsat. Pomalu se vracím k psaní, i kdyby to mělo být jen po malých kouscích mezi vařením oběda pro dvouleťáka a opakováním češtiny na přijímačky.

Máte to teď podobně? Taky občas cítíte, že život prostě nejde  podle plánu? Napište mi do komentářů, ráda si přečtu, že v tom nejsem sama.